Vysoká citlivost je terminus technicus, který začala používat v 90. letech americká psycholožka Elaine Aron. Zjistila, že 15–20 % lidí vnímá a prožívá svět silněji než zbytek populace. Nazvala je highly sensitive people (HSP), vysoce citliví lidé. Vysoce citlivé vyvede z míry nařvané rádio v restauraci, které jejich kamarád ani nezaznamená, snadno se leknou, nesnesou velké dávky kofeinu, cítí dvacet metrů daleké cizí cigáro na zastávce. Po násilném filmu plném krve hůř usínají. A když se blbě vyspí, nefungujou – a nemůžou to přetlouct kafem.
Silně vnímají emoce ostatních, mají čuch na to, jak se kdo cítí. Není to kouzlo, jen díky hyperaktivním zrcadlových neuronům umí líp odezírat z tváře a mikropohybů těla. Hlouběji prožívají, analyzují a zpracovávají.
Všechna tahle vzrušivost a hloubka prožívání se dá normálně změřit na EEG.
Já na EEG nemusím. V testech vysoké citlivosti suverénně skóruju ty nejvyšší příčky (27/27). Od malička jsem „ta přecitlivělá“. Slyšela jsem mockrát, že si nemám věci tak brát, že mi pořád něco vadí. Že se mám vzmužit nebo to zkusit otupět, rádio Impuls v restauraci nebo únavu z nevyspání „normálně přetrpět“ jako ostatní.
A mně to nešlo.
Ach jo, ten pocit jde těžko popsat.
Klasická situace v tramvaji: nepříjemný pach + hlasitý zvuk (z pípajících dveří se můžu zbláznit) + nevyspání + někdo na mě mluví = chci vyskočit z kůže. V podobných chvílích extrémního smyslového přehlcení jako by se mi přes rácio vteřinu, dvě přelila šedočerná šimrající vlna plná pichláků, kterou nemůžu ovládnout.
Strašně moc chci vnějšek okamžitě vypnout, ztišit – a ono to nejde.
Nepředstavujte si zas žádný fatální blackout, nic, co by nešlo zvládnout. V 90 % případů nezačnu křičet ani utíkat. Je to mnohem jemnější. Stáhnu se do sebe, napnu svaly, změlčím dech. Prostě stres.
Jenže tyhle přefouknutý balóny stresu nakonec stejně vždycky někde prasknou.
Často mi nebylo dobře a já donedávna nevěděla proč.
O vysoké citlivosti jsem slyšela už dřív, ale až letos jsem se pustila do zkoumání. Právě jsem dočetla čtvrtou knihu o HSP a tvrdí to, co všechny předchozí: vysoká neurologická vzrušivost a sklon k rychlému smyslového přehlcení je neměnným a vrozeným osobnostním rysem. Často taky dědičným (ahoj mami, ahoj Samíku). Něco, jako když se narodíte se zrzavými vlasy nebo s křehčími kostmi.
Vysoká citlivost proto nejde vypnout, otupit ani „vyléčit“. Jde se s ní ale naučit líp pracovat. A to je pak velká úleva. I pro okolí.
Rok 70 000 před Kristem. Noc v savaně, tlupa poklidně spí v závětří. Najednou se tmou blíží tygr. Ti s hlubokým spánkem jemné šustění neslyší, ale jeden štíhlý muž s tenkou kůží se okamžitě probudí a vyburcuje tlupu k protiútoku. Odjakživa bylo podle evolučních teorií citlivosti výhodné, když se v každé skupině sem tam vyskytl někdo s mělčím spánkem. Nebyl tak drsnej a nevydržel tolik adrenalinu jako ostatní lovci, zato měl zas dobrýho „všímáka“ na nebezpečí nebo zdroj vody a potravy v krajině.
Rok 1987. Máma vždycky říkala, jak jsem byla „hodný miminko“. Nebrečela jsem. Ale hodně se budila. Táta vstával do práce v půl pátý ráno a tiše jako myška se šinul kolem mojí postýlky. Vrzne parketa, v mžiku je Jituška vzhůru a oči na šťopkách.
Rok 2022. Lehký spánek mám dodneška, otupení se nezdařilo ani jsem „z toho nevyrostla“. Klapnou vedle dveře a jsem vzhůru. První den na cizím místě nemůžu zaboha usnout, upadnu do bezvědomí až tak kolem třetí až páté ráno. Nikdy, ale fakt nikdy neusnu jen tak někde přes den na gauči, ať jsem sebevíc unavená.
Ale doma... měkkoučký špunty do uší, zatemňovací rolety a osmihodinový nepřerušovaný spánek. Moje nejvyšší svátost. Absolutní životní nutnost.
Chodit spát v deset večer není vůbec sexy. Po večerech nežehlím, netvořím a nepíšu jako jiné výkonné mámy, co maj můj obdiv. Ale pak celý druhý den můžu fungovat a bejt veselá.
Psychologové studovali snad dvouměsíční miminka, kterým najednou vpustili do lahvičky mléko s trochu jinou, sladší chutí. 80 % dětí podklidně sálo dál, 20 % na změnu zareagovalo, dumlat přestalo a zvídavě se vrtělo. Stejné procento citlivějších jedinců se prý rodí i ve zvířecí říši.
Tohleto vrtění. To jsem já. Neposedím. Mozek od rána do večera něco šrotuje. Všeho si hnedka všimnu. Leccos mě rozhodí. Prostě citlivka.
Není to ale tak, že někdo „ten zázrak“ má a někdo nemá.
Citlivost na podněty je základní psychologická kvalita, má ji každý člověk, v různé síle. Jako většina psychologických charakteristik či diagnóz je i citlivost spektrum. Každý na spektru citlivosti někde stojíme, HSP lidi jsou na tom půlciferníku prostě jen hodně, hodně moc vpravo.
Často se pojí s úzkostnější povahou, někdy s mimořádným nadáním. 70 % vysoce citlivých lidí jsou introverti. (Já extrovert. To je ještě samostatná kapitola. Mám ráda kontakt s hodně lidmi, který mě ale nabíjí i smyslově vyčerpává zároveň.) Vrozenou vyšší smyslovou citlivost mívají i lidé na autistickém spektru nebo lidé s ADHD.
Slovo přecitlivělost pak v psychologii znamená ještě něco jiného: přehnanou citlivost získanou během života – ať už je dočasná třeba kvůli hormonům v šestinedělí, nebo nejčastěji po prožitém traumatu. To může být člověk také citlivý na hluk, ostré světlo, nezvládat běžný stres. Přecitlivělost ale na rozdíl od vysoké citlivosti není vrozená a jde léčit, takže hurá na psychoterapii.
Vysoce citlivý člověk, který už to o sobě dobře ví, může zkusit svůj život přestavět tak, aby mu bylo líp. Aby v práci prožíval snesitelnou míru stresu. Aby místo prokrastinace u seriálů chodil včas spát, pravidelně jedl (HSP lidi se můžou zvencnout, když mají hlad. Neskutečně otravné, ale nejde s tím hnout, prý citlivější reakce na změny hladiny cukru v krvi).
A pak je tady ta jemnější práce. Naučit se včas si všimnout smyslového přehlcení. A co nejdřív zmizet do klidu nebo se nestydět vzít špunty do uší nebo chvíli meditovat i na neobvyklých místech, jako je dětské pískoviště. Naučit se zpracovávat a projevovat svoje emoce zdravějším způsobem.
Vysoká citlivost prostupuje dost významně všechny sféry mýho života. Jsem s ní každou vteřinu, každej den. Formovala to, kdo jsem, jako žádný jiný aspekt. Nikdo mě v mládí neučil, jak s tím pracovat. Léta jsem si myslela, že jsem moc úzkostlivá. Chtěla jsem to změnit, ale nevěděla jsem, odkud do toho šáhnout. Vysoká citlivost je „to vono“, ten pramen, odkud to přehlcení, vrtění, sevření vyvěrá. Všechno mi do sebe zaklaplo. Něco jako coming out. Když už prostě víš, kdo jsi. A nebojíš se to v klidu a nehystericky říkat nahlas.
Nikdy nebudu královna flegmatiků a neusnu s hlavou v repráku. Pořád na sebe tak nějak budu muset bejt hodná a hlídat, abych moc často po náročném dni nevypadala jak štvaný zvíře, co pak všechny pokouše.
Vypadá to, že v naší hlučné rychlé době, plné pípacích kamionů, motorovek v parku a smradu z dieslů se tahle vrozená citlivost moc nedocení.
Ale ono to taky není tak zlý. Vysoká citlivost má i svoje moc hezký stránky.
Když jím dobrý jídlo, mám z toho duchovní extázi, kamarádi vědí.
Když se mi na koncertu podaří vypnout hlavu, úplně odletím.
Když nejsem ve stresu, stačí mi hrozně málo, abych byla veselá a naplněná. Zní to blbě, ale nedokážu to říct líp.
Jak můj mozek všechny vjemy tak silně nacucává, když jsou příjemný, doslova mě „naplní“.
„Obyčejnou“ procházku lesem o samotě často prožiju jako hrozně zajímavej psychedelickej trip. Jehličí je ostře zelený. Je tu takový ticho. Vidím tolik detailů, fraktálů, symbolů. Slunce praží do obličeje, hele támhle leze přes cestu modročernej chrobák.
Ta příjemnost mě úplně zaleje.
Tyhle subjektivní prožitky těžko měřit, porovnávat. Nevím, co prožívají druzí.
Ale můj muž aby zažil něco podobného, tak si musí něco dát. Jeho slova.
Vztahy.
No.
S vysoce citlivýma lidma to není lehký.
Se mnou to není lehký. Pořád mi něco vadí.
Musím bejt najedená. Když jsme cestovali a nikde nebyla večeře, nedokázala jsem se od zvířecí chuti na jídlo psychicky odtrhnout. Už je to lepší. Nebo s sebou spíš pořád nosím nějaký zobání.
Musím bejt vyspaná. Mateřství a vstávání k malejm miminům se mnou není úplně kompatibilní, mám-li to říci kulantně. Dvakrát dva roky segmentovanýho spánku mi v mozku vykopalo propast spánkový deprivace a rodičovskýho vyhoření, ze který jsem se hrabala další dvě léta.
Když jsem přetažená, nesnesu hluk, světlo, pachy. Švitoření dětí. Chci klid. Dřív jsem neznala jiný zbraně než protiútok, ostré vymezení hranic. Protivnost. Prostě to občas bouchlo. Neuměla jsem to jinak. Omlouvám se. Přeučuju se.
Budování zdravých hranic považuju za nejdůležitější krok nejen při práci s vlastní citlivostí, ale v seberozvoji vůbec.
Hranice pro mě nejsou pevná neměnná zeď, spíš z tepla mýho nitra vyhřívaný pelíšek, bezpečný prostor, který znám, který je můj, kde se mám ráda. Hranice jsou sebeláska. Dovolit si odmítnout, co už je pro mě moc náročné a do čeho nepůjdu. Poznat, co je moje, a co už není moje emoce a jen ji omylem nasávám zvnějšku.
Když mám – nenásilně k okolí a laskavě k sobě – nastavené hranice, najednou nepotřebuju tolik protivovat, že děti zas řvou a v kuchyni duní hudba. A můžu se v klidu domluvit, že večer potřebuju dvacet minut ticha.
Dvacet minut ticha je jednoduchá technika, kterou zkuste jako instantní úlevu od přetížení, ať už jste citliví víc nebo míň. Nemusí se hned meditovat. Stačí zavřít oči a odpočívat v tichu, bez hudby a všech nadbytečných smyslových vjemů. Nechat myšlenky běžet samospádem, pozorovat, jak se cítím v těle.
Od těla už se koneckonců nemusím tolik odpojovat a utíkat od těch intenzivních vjemů jen do hlavy. Dýchám a pozoruju, že tu jsem. Že ten svět je občas pichlavej. A že to zvládnu. Děkuju.
Dobré tipy na zvládání svojí citlivosti najdete v knize Přecitlivělost není slabost autorky Ilse Sand nebo Vysoce citliví lidé od Elaine Aron. Doporučuju vyhnout se knize Průvodce pro vysoce citlivé lidi, autorka černobíle dělí lidi na „ty hodné“ a „ty toxické“ a při několikátém použití slova „energetický upír“ mi vstávaly chlupy.